Transparentní postupy při nahlašování násilí

Postupy při nahlašování jsou jako cesty: čím zarostlejší a nepřehlednější jsou, tím spíše se po nich nevydáme. Tímto přirovnáním otevírá Sara Ahmed ve své knize Complaint! téma transparentnosti postupů při nahlašování násilí. Přesné institucionální postupy při nahlašování sexualizovaného a genderově podmíněného násilí bývají na českých institucích těžko dohledatelné, často jsou nepřehledné a plné nejasností. Přitom tyto postupy pro poškozené představují jediný způsob, jak řešit problém v rámci instituce, v níž vyvstal.

Pokyny pro podávání podnětů by zde měly být především pro poškozené: měly by z jejich úhlu pohledu být uživatelsky přívětivé, přehledné, dostupné a konkrétní. Pro ty, kteří se stali terčem sexualizovaného nebo genderově podmíněného násilí, bývá nahlášení a oficiální řešení problému náročný proces, který vyžaduje značné množství práce a času. Transparentní a snadno dohledatelné postupy mohou oznamujícím celý proces usnadnit, jejich absence naopak šance na úspěšné řešení případu (a vůbec na jeho nahlášení) snižuje. Domníváme se, že je důležité, aby univerzity jasné postupy zavedly, zohlednily při jejich tvorbě perspektivu poškozených a uměly je srozumitelně komunikovat všem svým členům a členkám. To se zatím bohužel často neděje. Při pohledu „zevnitř“ se mohou problematizovat momenty dosavadních postupů, které se nezainteresovaným lidem jeví jako zcela nezávadné. 

V tomto příspěvku na třech bodech ukážeme, jak by zohlednění perspektivy přeživších při tvorbě postupů mohlo vypadat v praxi. Naše návrhy se zároveň vztahují k problematickým momentům nahlašovacích postupů uveřejněných na webových stránkách FFUK.

Konkrétní kroky postupu

FFUK na svých webových stránkách věnovaných sexuálnímu obtěžování nabízí dvě možnosti nahlášení: zadat podnět skrze aplikaci Nenech to být (spuštěnou v červenci 2022), nebo kontaktovat prostřednictvím e-mailu UK Point Centrum Carolina. Stránky dále uvádí obecné principy zacházení s podněty (důvěra, otevřenost, rychlost atd.), ale bohužel nespecifikují, jak konkrétně je podnět po podání zpracováván.

Oznamující tedy na základě zveřejněných informací nemůže zcela přesně vědět, jaké konkrétní kroky řešení podnětu obsahuje, jaké možnosti řešení FFUK nabízí. Nedozví se ani, co může být výsledkem podání podnětu, které se tak pro oznamující může snadno stát nepříjemným skokem do neznáma. Má se vydat na cestu, aniž by věděl*a, kam po ní vůbec může dojít. Instituce, v jejímž rámci ohlašovaný problém vznikl, si všechny tyto informace nechává pro sebe. To na poškozené může působit netransparentním a nedůvěryhodným dojmem. 

Časový rámec procesu

Z informací zveřejněných na webu FFUK nevyplývá žádný časový odhad, jak dlouho může proces prošetřování podnětu trvat (natožpak jak dlouho budou trvat jeho jednotlivé kroky), s výjimkou maximální doby, kterou má na vyjádření Etická komise (což je dlouhých 9 měsíců). Dozvídáme se, že mezi principy práce s podněty patří „rychlost” a příslib podněty řešit v co nejkratším časovém termínu, žádný (kromě již zmíněného) konkrétní časový horizont však FFUK nespecifikuje.  

Z perspektivy poškozených je podstatné, jak přesně dlouho budou trvat jednotlivé kroky. Podnět, s nímž se na instituci obrací, může mít povahu krajně nepříjemné či traumatizující situace, jejíž řešení a vyřizování je pro nahlašující stresující. Nejistota ohledně toho, v jakém časovém horizontu instituce přistoupí k jakým krokům (kdy obdržím mail, kdy vznikne stanovisko daného orgánu apod.), může spotřebovávat velké množství mentální energie.

Při diskutování o době trvání procesu je také důležité si uvědomit, že vnímání času studentů a jiných členů akademické obce FFUK je odlišné od její specifické institucionální temporality. Základní doba trvání magisterského studia je čtyři semestry, čekání 9 měsíců na vyjádření Etické komise tak odpovídá skoro třem čtvrtinám studia. Oznamujícím by se mělo dát na srozuměnou, že doba řešení podnětu může značně přesáhnout moment, kdy svá studia dokončí (je tedy možné, že budou muset věnovat energii podnětu, jehož cílem je podle stránek FFUK zlepšení studijního i pracovního prostředí na FFUK i dávno po tom, co instituci opustí).

Anonymita

Anonymita v řešení případů sexualizovaného násilí má dvě podoby: jedná se o anonymitu oznamujících a o anonymitu představitelů*ek instituce, s nimiž oznamující komunikují.

Ze strany FFUK jsou informace o tom, do jaké míry a jak dlouho si může oznamující zachovat anonymitu, nejasné. FFUK prohlašuje, že akceptuje anonymní podněty, avšak dodává, že „[v] některých případech anonymní forma podnětu může zkomplikovat nebo i znemožnit jeho prověření.” Není jasné, o jaké případy se jedná či v jakou fázi postupu bude oznamující nucen*a svou identitu odtajnit, komu, a za jakých okolností. To, že nahlašující nevědí, kdo má v jaké fázi postupu přístup k jakým informacím (často velmi osobním a citlivým), je může od celého procesu odradit.

Případ, kdy identita představitelů instituce zůstává oznamujícím neznámá, může mít stejný efekt. Pro oznamující, kteří se vůči instituci nacházejí v mocensky slabším postavení, je důležité znát identitu jejích představitelů, kteří se zabývají podnětem, a to z několika důvodů. Může jít např. o jistotu, že ten, kdo řeší podnět, není v přímém kontaktu s nahlašovanou osobou. Konkrétní jméno s sebou zároveň nese větší důvěryhodnost a zodpovědnost než anonymní schránka, k níž může mít přístup třeba i samotný predátor. To naštěstí není případ FFUK.

To, že FFUK na jaře roku 2022 uveřejnila, že za mailem UK Pointu Centra Carolina obtezovani@ruk.cuni.cz stojí jedna konkrétní osoba, hodnotíme velmi kladně. Bylo by ovšem dobré, aby fakulta poskytla oznamujícím informace o identitě všech lidí, kteří mají přístup k aplikaci Nenech to být a zároveň zaručila, že odpovědi v rámci aplikace budou vždy jmenovitě podepsány. Stejně tak se nám jeví jako žádoucí, aby ze stránek instituce jasně vyplývalo, kdo bude mít v jednotlivých krocích postupu řešení podnětů přístup k jakým informacím.

Vidíme tedy, že stránky FFUK perspektivu poškozených zohledňují jen v omezené míře. Informace, které jsou pro poškozené zásadní, na stránkách (ani nikde jinde) nelze najít, což vysílá ke členům a členkám instituce smíšené signály. Jak upozorňuje Sara Ahmed, „je třeba se zamyslet nad tím, jaké důsledky s sebou nese, když postupy při nahlašování nejsou uživatelsky přívětivé… to, že je náročné něco použít, může znamenat, že to nebudeme používat.” Pro koho jiného by měly být postupy co nejpřívětivěji vytvořené, když ne pro poškozené? Nemá být nejdůležitějším cílem chránit právě je a odplevelit jim cestu k pomoci?